Jan Štěpánek o pašířství v Orlických horách

21.12.2015

Přinášíme vám vyprávění pamětníka starých dob Jana Štěpánka z Javornice (narozen 2. 9. 1880, zemřel v 94 letech 15. 3. 1975), který prožil své mládí v kraji Orlických hor a který vám rád o těch starých časech něco poví. Zažil pašeráctví.

Více než 700 let trvá obec Javornická rozprostírající se podél potoka a malebných strání tvořící v minulosti předěl českého jihu v podhůří Podorlicka. Co zajímavých lidí tady žilo a tak málo se o nich zachovalo. Zápisy v kronikách, matrikách, či gruntovních knihách jen střídavě oživují onu pomíjivost lidské paměti. Připomínají těžký život zdejších dědů a babiček naplněný chudobou, každodenní lopotou a strádáním, které vedlo k tomu, že zdejší venkovský lid musel velmi často hledat příležitost vedlejšího výdělku.

„To sem, a tento, chodil s níma a nosil sem všeljaky těžky věci, poněvadž nás chodilo strašně mnoho“.

Těmito slovy uvádí devadesátiletý Jan Štěpánek, bývalý legendární vůdce javornických pašeráků, proslulý svou jasnozřivostí a odvahou, své vzpomínání.

„Pro paš se chodilo z Javornice do Prajskýho Mikwalde přes Pěčin, Dolní Rokytnici, Nesrchleb a Kajwald. Taková cesta trvala plnejch šest hodin. Dělal sem takzvanýho předáka. To znamenalo, jit porád vepředu a já jako pruni sem ovšem dycky narazil na financi. Ranec sem zahodil ale málokdy. Poněvadž sem byl mladej a mršnej jak srnec, dycky sem jim utek. Mí kolegové museli ale pytle mnohokrát zahodit. Zachránili jen podpažky. To byly takovy duty vesty, ušity z pytloviny a upeuněny kšandama na tělo. Do každy vesty se vešlo vosm až devět kilo a do pytlu se dávalo všekno vostatni. S těma podpažkama se dalo lehčejc utikat. Každej nosič nes totiž až dvacet kilo. V noci se pašovalo a ve dne hauzírovalo po hospodách a statcich. Vyprodávaly se doutníky, tabák, cukerin, střelnej prach, arzén, kafe i šafrán. Ten na mě táta dycky naložil s přísnym napomenutím: „Kluku, to nesmíš zahodit, ve vestě je to drahy.“ Pašovalo se všecko možny živobyti. Hlauně z Prajska do Čech. Kilo cukru u nás tehdy stálo přes 40 krejcarů, tam 26 krejcarů. Proto tedy stálozato, přinýst z Prajska kilo cukru, ačkoliu to bylo šest hodin cesty.

Podloudnictvi patřilo dycky mezi nebezpečny způsoby vobživy, v němž byla Javornice se svejma vosadama a samotama Přím, Jaroslav, Ochoz, Drbálov, Betlém, Slatiny a Staňky známa široko daleko v kraji. Šak se dřiu taky říkávalo: V Javornici je samej pašerák, dólu přes barák a nahóru napořád.

Když sme přešli javornickej most a Johan Bártů porád jenom povidal a povidal, vokřik sem ho, a že musime vyšetřit, jestli je čistej vzduch. Johanovi se tenkrát do toho moc nechtělo. Hodinu po půlnoci přeci žádnej na mostě nebude. Ať prej du sám, když se bójim. Tak sem se sebral a šel sem vobhlídnout terén. Nosili sme tenkrát na nohách takovy bačkory, aby nebylo slyšet kroky. Du po tom mostě a koukám, na pravej straně byla socha svatýho Jana Nepomuckýho. Koukám na něj a jeho hlava se mě zdála ňáká diuná. Byl takovej zvláštně širokej. Dvakrát nebo třikrát sem zadupal a najednou – bác. Financ vylít, von vám totiž stál za svatym Jánem schovanej. Praštil mě pažbou pušky na pytel a srazil mě na zem. Dostal sem náramnej vztek. Rychle sem vstal a začal sem utikat do kopečka k Petrovic stodole. Slyšel sem jen financův křik: „Richardé, nepusť ho!“ A von vám tam stál i druhej financ. Byl schovanej u zahrádky. Ale i kolem něj sem šťastně prolít a dostal sem se nakonec šťastně domů.“

Pašerácká tradice má v Javornici hluboké sociální kořeny a je vázána především na starý místní chalupnický rod Štěpánkův v Koutě. Už děd javornického Františka Štěpánka patřil mezi uznávaného vůdce pašeráků. Zemřel tragicky roku 1886 na otravu arzenikem. Vychoval celkem osm dětí. Pět chlapců a tři děvčata. Všichni se věnovali podloudnictví. Po smrti Františka Štěpánka převzal vedení party jeho syn Rudolf. V jeho skupině působili javorničtí Bártové, Štěpánkové, Vajman, Zemanové z Vrchu u Chlen, Kaplan, Zábrodský a další. Všichni chodili až do roku 1902 do Mikwaldu. V tomto roce Rudolf Štěpánek zemřel. Vedení pašerácké party se neustále střídalo, až se do čela skupiny postavil Jan Štěpánek. Za jeho působení nastal jistý rozmach pašerácké činnosti a ten trval až do roku 1904. Lidé v tomto kraji byli šetrní, žili v neustálém styku s přírodou. Lesní pych a pašeráctví nepokládali za žádný hřích a provinění.

„Jednou sme byli zas v Prajsku, ale s náma tam byl jeden takovej lump. Von vám nechtěl držet hubu a pořád jen křičel a křičel. A vono se přeci křičet nesmělo. No, a tak sem mu nasekal. Představte si ale, von si to nechtěl nechat líbit, a poslal na mě finance do mýho bytu. Na domouni prohlídku sem nebyl ovšem připravenej. Nosiči tam měli v kůlně připraveny rance, no a tak to tam financi šťastně našli. Všecko však nepobrali. S něčim sem eště stačil utýct z domu. Financi za mnou. Honili mě až k Horákovej chalupě, a když mě nechytli, tak se vrátili. Já sem byl šťastnej, že sem jim utek. Jenomže financové na mě žalovali a vobvinili mě z toho, že sem byl předákem. A tak toho na mě navalili strašně moc. Můj otec byl tehdá už starej a strašně se bál basy. Ve vyšetřovací vazbě byl už čtrnáct dni, no a tak, protože sem ho litoval, vzal sem to všecko na sebe. To už sem byl ženatej a už sem měl i děti. Financi mně vyměřili nejdřiu pul roku, protože sem ale rekuloval, dostal sem dvanáct neděl. Tak sem si vodseděl dvanáct neděl. Vod toho nebylo už vyhnuti.

Pašovalo se všecko možny živobyti. Hlauně z Prajska do Čech. Kilo cukru u nás tehdy stálo přes 40 krejcarů, tam 26 krejcarů. Proto tedy stálo zato, přinýst z Prajska kilo cukru, ačkoliu to bylo šest hodin cesty.

Roku 1901 nás sebral Prajskej financ. Celkem sedum pašeru a zaved nás na celnici v Bartošovicich. Tam nás zauřeli do pruskejch kasáren. Prajští financi zavolali naše finance. Čtyry naši přišli až k prajskejm kasárnám a jeden Praskej nás vyzval:„Kdo uteče, je synem smrti, když bude trefenej.“ Bylo nás tehdá sedum proti sedmi. Náš dozorce Vopařil mě vyzval:“Berte to na sebe a rovně do Javornice.“Nebyla žádná pomoc. Já vylít a von hned za mnou. Financ Hartman mě vzal za ruku a naši nás přeuzali. Na mostě sem přehoup pytel. Respicient mě rychle popad, ale já sem mu hodil pytel na hlavu, a s vestou, kde byly čtyry kila cukerinu, jsem prchnul. Utekli eště tři dalši, ale ty čtyry zadrželi. Financi telefonovali do Rokytnice, že prej dou pašeráci. Tam na nás čekali s óbrfinancem Štanglem, a vybafli na nás na póli. Já sem utikal domu. Ty tři zadrželi, ale Kánskej a Čihák se vytrhli a taky utekli. Ženka řek financum, že se menuje Mufl, a že na Bubnově mlátil. Ty tři zavedli do Rokytnice, kde se za ně krejči Škop zaručil, a proto je pustili domu.

Zbóži si brával každej domu. Schovávalo se v barákách a druhej den se šlo do kraje. Drobny hauzírovníci chodili po vokolí, pro cukerin a kafe, byli překupníci. Když se šlo do kraje, dostali nosiči jen plat dva zlaty a třicet krejcaru. Na outratu domu pak dostávali jen 90 krejcarů. Celkem tedy 3 zlaty a 20 krejcaru.

Všude se šlo pěšky. Z Javornice přes Jahodov, Roveň, Podbřezov, Koryta, Kozodry, Číčovou, Korunku, Stradou, Vinary, Podšívalku, Chocholice, Podlažice, Tisovec, Čertovinu, Veselku, Klucenburk, Kohoutov, Lískov, Colčův Jeníkov a Německej Brod.

Jednou, na květnou neděli, čekali na nás financi u Janečkovy chalupy. Nes sem zrouna ranec, ale Plodkovi se lekli a zahodili pytle u Čihákovejch. Bjéžel sem k chalupě za hroznejch nadávek financu. Potom sem seběh k Bártovejm a dostal sem se za Hůlkovy. Tam sem skočil do potoka, tady sem drapnul zahozenej pytel a utikal sem nahóru k Ženkovu lesu a financi samozřejmě za mnou. V lese sem potom vodbočil k Sedláčkovejm a tam sem se jim ztratil. Všechny pašeráci prchli. Zahodili sme jen dva pytle s lacinějšim zbóžim, ale vesty s cukerinem sme tenkrát přeci jen zachránili. Pytle se zbóžim se musely zahodit mnohokrát. Zápisky uváději, že Rudolf Štěpánek zahodil dva pytle, Bárta vod kříže zahodil dokonce tři pytle, Petr Paulu dva pytle, Dvořák taky dva pytle a Franta Novák zahodil jeden pytel.

Mužskej si vydělal za noc 70 krejcaru za cestu a 50 krejcaru na outratu. Sem tam dostali i přídavek. Dál sme dostávali pětadvacet viržinek, půl kila kafe, dvě cigorky, jídlo, flašku kořaly a na cestu eště deset krátkejch doutniku a kornout cukrovi pro děti. Můj otec to všechno rozděloval mezi nosiče. V Německu se kupovalo sto viržinek za jednu zlatku a padesát krejcaru. Kilo kafe za 80 krejcaru a prodávalo se za jednu zlatku 20 krejcaru. Kilo cukerinu stálo 9 zlatejch a prodávalo se za dvanáct. Sto kusu krátkejch doutniku stálo jednu zlatku, dvacet krejcaru. Prajsky kupci měli na pašováni velky zisky.

Takle jednou sme byli zas v Mikwaldu. Byl tam i Honza Plodku, ale ňák moc přebral, a tak sme se s Frantou Bártovym sebrali, a šli domu. Kráčime Helsnámem dólu, byli sme ňák unaveny, a tak sme si sundali rance, že si jako vodpočineme a najednou Franta povidá:“Poď, pudem!“ Vodpovjéděl sem mu, že je eště světlo, že bude líp, když počkáme. Franta ale nebyl k udrženi, a tak sem si řek, že sem dobře na nohách, v nouzi teda uteču. A to nás ale dohnal vopilej Honza. Přišli sme k lesu a najednou z levej strany – bác, bác, dvě rány. Pusili sme se áleji dólu a vlítli sme zrouna na ňákýho óbrfinance z Bartošovic. Von vám vystřelil bůh ví kam a frnk mezi nás. Vodrazil nás vod sebe, já nalevo a Franta napravo. Frantovi se podařilo skočit do houšti a byl pryč. Já sem musel vodskočit doprava a dát se podle toho vysokyho lesa.“Zahoď to, kluku!, křičel na mě financ, ale já sem porád utikal. Vlít sem do lesa, po dvaceti krocich za smrkem vidim dalšího finance. Zařval hroznym hlasem: „Halt!“ V tý chvíli sem si nevjéděl rady. Rád bych zahodil ten pytel, ale ňák to nešlo. V tom sem škobrt, pytel přes hlavu a utikal sem na Bartošovejch póle furt pryč. Financ střílel za mnou, ale ne po mně, poněvadž sem nic necejtil, a tak sem se konečně dostal do Rybny, a tam se za mnou přibelhal Franta Bártu. Von si vymknul nohu. Tak mu ji tam trochu namazali a při zpátečni cestě domu mě uprosil, abych mu ten pytel vzal. Druhej den sme se s Frantou vydali zpátky do Mikwaldu.

Pašeráctvi bylo nebezpečny. František Dvořák byl zasaženej ze zadu do lokte. Kulka mu vyšla ven u prstu a vochromila mu ruku. Antonin Štěpánek se utopil v Divoký Orlici mezi Orličkama a Bartošovicema. Bratři Hubálkovi se uhnali, dostali souchotiny a umřeli. Slatinu z Klášterce střelil prajskej financ v Meslpleku přímo na mostě. Byl hned mrtvej.

Na Jelení byli ňácí Řehákovi a ti od nás přebírali zbóži. Tam sme se i rozcházeli. Štěpánkova parta šla ke Stradouni, Bártova vod kříže k Holicům, Vajman k Libici, každej měl svoje nosiče. V Mikwaldě nám dávali zbóži Josef Keiser, Gottwald, Fischer, Henkel, Schaiber a na Cholštátě Faltus. Stávalo se často, že se Javorničáci v Prajsku sešli i s jinejma partama. Králem pašeráku byl ňákej Baronet ze Studenýho. K vůdcům patřila jakás Vurglová z Moravy. Do Prajska chodili pašeráci i z Bořitavy Lesákovi, i Líšnice. Na paš se chodilo až pětkrát tejdně až do Mikwaldu a jednou měsíčně se zbóžim do kraje. V Německym Brodě pašovany zbóži vodebírali vobchodníci, kupci i hostinští. Největši obchod byl kolem Skutče a Kostelce. Ještě na jednu zajimavou příhodu si vzpominám. Jednou ke mně přišel ňákej Princ z Habrovy. Ten byl před ňákym časem u císaře pána ve Vídni. Řek mě, že když si mám vodbejt dvanác neděl, pak by stálo za to, abych jel do Vídně k císaři pánu prosit o slevu trestu, vo milost. Ve Vídni sem tenkrát měl strejdu Šimáčka. Von byl vobeznalej s tamníma poměrama. Sebral sem se a jel do Vídně. Takle jednou ráno sme šli se strejdou do toho bůrku ve Vídni. Já sem jen vodvíral voči. U nás sem v takovym městě nikdy dřív nebyl. Přišel sem teda do toho bůrku, všude bylo plno vojska, byli tam i ti císaršti mysliuci s těma fémrbuchama. Samej post tam stál. Pak sem se sebral a šel sem k ňákymu strejcovi, nevím ani, co to bylo zač. Von vám byl v černym voblečeni a ved mě po schodech nahóru, porád nahóru, kolem dokola samej post ve vejklenkách. A tam sem přišel konečně až před ten kabinet. Kancelář se to menovalo. Tam v tom kanceláři mě posadili na takovou lavičku a bylo na ni číslo pět. Řekli mě, až prej zavolaj číslo pět, tak se sebereš a pudeš do toho císařova bytu. Tam mě prošacovali, nenechali mně ani hodinky, nic mně nenechali. Já vám byl jak lípa a sédim, to víte, jak mně asi bylo. Bál sem se taky, že by mně byl taky, já nevim, ani co. No, séděl sem a najednou příde takovej pán v černym vobleku a povidá:“Tak poďte. Když přidete do tý kanceláře, tak musite pokleknout, poněvadž před císaře pána se každej nedostane.“Tak sem šel.To se rozumi, poklek sem. Kléčim před nim, koukám na něj a povidám si:“Pro Krista pána, tohle, že je císař pán?“ Když voni ho tak krásně malujou, takovy červeny tvářičky. Von vám vypadal jak náš javornickej Pitela s flašinetem. Zrzavy fousy, višnej ksift, těma vočkama koukal na mě a já sem se skoro bál. No ale, co sem měl dělat. Jak sem kléčel, tak ňákej hrabě Kýnskej přečet tu mou prosbu. Německy ji přečet. Císař pán pak vstal, vzal mě za rameno a řek:“Vstaň, jeď domu, bude vo vše dobře postaráno.“ Dobře. Tak sem tim byl vodbytej. Uklonil sem se a vodešel. Vydali mě moje věci a se starym Šimáčkem sme vodešli z bůrku. Pak sem se zas vrátil domu do Javornice. Asi třeti den, nebo čtvrtej den se u nás vocejtil četnik, a že de pro mě, abych hned nastoupil trest. Já mu na to povidám, jak ták, když já to mám sleveny. Byl sem u samýho císaře pána, ten mně všecko slevil. To je málo platny, musite se mnou, sem poslanej od finančni stráže a musim vás za každou cenu předvíst. No tak, co sem moh dělat. Nastoupil sem teda trest a byl sem tam vcelku třiasedmdesát dni. Před propuštěnim přišel za mnou dozorce a povidá mě, že mám jit nahóru na kancelář. V kanceláři byl ňákej soudce. Přečet mě přípis, že se mně ménem jeho veličenstva promíji trest. Já sem vám zustal, jako když do mě střeli a povidám:“Ták, a já to mám skoro vodbyty!“ „Nedá se nic dělat, to máte málo platny. Už je to“, vodpověděl ten soudce. Tak sem tam zlořečil a nadával, ale hned sem se sebral a bjéžel na ředitelství financů do tý židovský ulice v Rychnově a povidám to tam.Tam byl ňákej Vinár a povidá mě:“Jó, kdybyste nebyl vinnej, tak bysme vám to museli všechno nahradit, ale že ste vinnej, no tak nedostanete ani korunu. My sme se na vás zatvrdili kvůli tomu, že ste si z našich hochu dělal tolik roku blázna. Hm – a tím to bylo hotovo.