Přeskočit na obsah

Jak se kamarádka stala krásnou díky horám ....

25.08.2014

zdroj: Michaela Zimová

Tak jsem se nedávno potkala se svou známou Hankou. Jo, už dlouho jsme se neviděly, a tak slovo dalo slovo a domluvily jsme si společnou kávu. „Hele, fotky nosit nemusím, mám je v mobilu,“ dodala ještě závěrem na rozloučenou.

Po prohlédnutí nezbytných fotografií dětí, které samozřejmě na rozdíl od nás „stárnou“ významně rychleji, jsme zabrouzdaly do klasiky. „Tak, kde jste byli letos na dovolené?“

„Letos jsme všechno přehodnotili a chtěli si užít pohodu tady doma.“

„Takže jste byli na chalupě?“

„To také, ale na týden jsme vyrazili do Orlických hor.“

„Do Orlických hor?“

Moc jsem nechápala, ještě tak v zimě na lyžování či běžkování, ale v létě? Co tam? Promítlo se mi v hlavě, ale nahlas jsem se zeptala: „No, a co jste tam dělali?“

„Asi bys koukala. Super ubytování, se vším. Nemusela jsem celý týden sáhnout na nádobí. Udělali jsme pár pěších výletů. Krásné ideální počasí. Nepaříš se, je ti báječně. Znáš Michala, zajímá ho historie, druhá světová válka. Takže jsme nemohli minout Haničku, ale taky pár bunkrů v lesích. Děcka z toho byly u vytržení. Měli jsme s sebou i našeho psa a nemuseli se trápit tím, kam ho dáme. Když jsme se chtěli vykoupat, sjeli jsme na Pastviny nebo na koupaliště do Ústí. Víš co, vše máš kousek, nemusíš najezdit stovky kilometrů a užiješ si. Dali jsme nějaké to muzeum a zámek a nakonec zjistíš, že ti týden nestačí.“ vyprávěla a vyprávěla, jakoby se vrátila z Tahiti. „A co vy, kde jste byli? Podle barvy, bych hádala moře.“

Konečně se na mě dostalo: „Zvolili jsme klasiku, jeli jsme do Chorvatska.“

„Hmm. A měli jste hezky? Letos dost lidí nadávalo, že v červenci pršelo a byla zima.“

„Jo, měli. Celý týden bylo nádherně.“

„A kolony? Byly nějaké?“

„Myslím, že se tomu nedá vyhnout. Sice jen cestou zpět. Jeli jsme v neděli a stejně jsme tři hodiny strávili na hranicích.“ Ještě se mi při té vzpomínce udělalo zle. I když si myslím, že jsem už na to duševně připravená, nakonec zjistím, že vlastně stále nejsem.

„No, ty mě taky štvou. Proto mi letos vůbec nechyběly. Fakt, když budeš mít náladu, zkuste to. Jo, a koukej.“

Na další fotografii měla nějaký malovaný džbán a hned na následující byla s nějakým mladým mužem.

„Kdo je to?“

„Krásnej, viď?“

„Jako ten chlap?“ Zeptala jsem se pro jistotu.

„Jo, ten taky. Ale nejdřív ten džbán.“ A začala mi vyprávět šílenou historku o ručně malované keramice, kterou obohatí svou domácí sbírku. Ten džbán právě získala na své dovolené v Orlických horách. A ten chlap, nebo spíš pětadvacetiletý kluk, ten dělal brigádu jako průvodce na nějakém hradě, který na své dovolené navštívili. Jenže normálně na sobě maká jako kulturista a věnuje se tomu i závodně, takže drtivé většině návštěvnic hradu nesměla chybět fotografie v jeho přítomnosti.

A co já? Upřímně, ani jednu z fotografií bych neoznačila za krásnou. Keramiku nesbírám, a když mi ji zrovna někdo dá, jako prima dárek, vlastně nevím, co s ní. A mladý průvodce? No, asi mám jiný vkus.

Ještě chvíli jsme klábosily o všem a o ničem. Dohodly další kafe a šly domů.

Vzpomínky na toto setkání se mi vrátily, když jsem vylezla z vany. Všude panoval klid a já se dívala do zrcadla a vybavila si „krásnej“ džbán a „krásnýho“ chlapa. A proběhlo mi hlavou.

Co je vlastně krásné a co ne?

Je to tvář ať muže či ženy? Ale to je sakra pomíjivé.

Nebo je to duše člověka? Příroda? Zvíře? Nebo jen obyčejný suvenýr, který nám připomene krásný prožitek?

Jasně, každý máme krásno posazené jinak. Co je však nejdůležitější, že právě krásno, byť je rozdílné a individuální, v každém z nás pak vyvolává bezvadný pocit ať z prožitku či vjemu. A je fakt dobře, že pro každého je krásné něco úplně jiného.

Proto až budete brouzdat na webových stránkách krasnadikyhoram.cz pak vězte, že právě toto „krásno“ absolutně rozdílné a individuální měli jeho tvůrci na mysli.

rop eu
nahoru