Přeskočit na obsah

Pověst předávaná z pokolení na pokolení …

11.05.2016

zdroj: DS OHP

Každá pověst, která se předává z pokolení na pokolení, je zlatem nedoceněna. Generace si ji předává vyprávěním nebo čtením, a tak zůstává v našich myslích… Rádi se s vámi podělíme o pověst města Letohradu (původně Kyšperku) - „Pověst o založení svatojánské kaple na Kopečku v Kyšperku“… pověst tak bude žít dál…

Bylo to roku 1736, tedy před dvěma sty lety, kdy ještě byla robota v plném proudu. Pahorek, na kterém dnes stojí kaplička, byl úplně holý a ženy, které chodívaly sem žnouti trávu, jej oživovaly. Malý kousek dále jest tak zvané Hradisko, kde za dávných dob stála tvrz zvaná Geiersber (Supí hora). Tenkráte, kdy tato pověst začíná, stávaly tam trosky, kdysi bývalé to slávy pánů kyšperského panství.

Tehdy vládl na kyšperském panství sice velice mocný hrabě, ale jeho moc se rovnala ukrutenství. Byl to pán, který trýznil poddaný lid, a nešetřil ani malých dětí. Lid jemu poddaný měl se velice špatně a často i za malé provinění musil snášeti rány drábova karabáče. Zato pan hrabě byl stále veselý. Pořádal zábavy, na které se sjíždělo dosti hostí, a když zámek již nestačil a nevyhovoval, nechal postaviti v tak zvané Oboře zámecké letohrádek, kde nikým nerušen, mohl orgie prováděti. Tam často přiváděly mladé dcery jeho poddaných násilně, aby jemu a hostím byly pobavením. Při těchto zábavách mísil se mezi smích panstva srdcervoucí pláč a prosby nevinných krásných dívek, které byly však úplně bezmocné proti vůli a příkazu pana hraběte. Zatím, co v letohrádku bylo veselo – poddaný lid zatínal pěstě.

Hrabě měl však krásnou a milou paní. Veškerý lid miloval jí zato, že cítila s porobeným lidem. Velmi často, když hrabě nebyl doma, jezdila mezi robotující l id, těšila jej a dráby napomínala, by nebyli tak krutí na poddaný lid. Byla milována lidem též proto, že byla velice nešťastná. Neboť jí její pan choť týral, na zámku uzavíral, a ač sám nehodný byl, na svoji paní velice žárlil. Ubohá, když mohla, utíkala ze zámku na opuštěnou tvrz, kde pak dlouhou dobu sedávala a plakala. Zde se posilňovala modlitbami a nikým nerušena oblíbila si toto místo.

Na blízku pracující lid často slýchával ubohou paní štkáti, vroucně se za ni modlil a prosil Boha, by dobrou tu paní z těch muk vysvobodil. Ale osud tomu chtěl jinak. Ten kalich trápení a hořkosti měla vypíti až do dna.

Když jednoho dne hrabě se vrátil na zámek a nezastihl svoji paní, zabušilo mocně jeho srdce žárlivostí a počal zuřit, bíti své zámecké sluhy, by mu prozradili, kde se jeho paní nachází. Bylo mu řečeno, že se nachází v polozbořené tvrzi. Hrabě nekladl dalších otázek, vyskočil na koně a uháněl na označené místo, kde skutečně zastihl svoji paní, kterak klečíc se modlí a pláče. Hraběnka byla tak pohřížena v modlitbách, že ani neslyšela, jak se hrabě k ní blíží. Uchopil ji hrubě za ramena a odhodil od sebe. Jaké však bylo její zděšení, když uviděla rozzuřeného hraběte před sebou.

„Tak, zde má paní dlí a celé hodiny se modlí a čeká, až její láska přijde, zatím, co pan hrabě je očekáván prázdnými pokoji? Zde tedy, moje paní, je vaše zamilované místečko? Tak aby vám bylo ještě milejší a měla jste k němu blíže, poroučím vám, rozumíte mi, poroučím, odnésti všechny tyto kameny z tohoto místa, tam na ten Kopeček!“ Při tom ukázal na holý vrch, kde nyní stojí kaplička. „Vidíte, jak vás mám rád, že se starám, abyste nemusela choditi tak daleko a nyní chtě k dílu. Do rána ať všechny kameny z této tvrze jsou na Kopečku. Ten, kdo vás miluje a vy jeho, ať vám pomůže a přeji vám veselou zábavu!“

Po těchto slovech hrabě odešel se smíchem rovnou na svůj letohrádek, kde se oddal svým radovánkám. Hraběnka chvíli plakala, a když se pomodlila, vzala kámen, na kterém klečela a nesla na Kopeček, kam hrabě poručil. Když to spatřili lidé na polích pracující, přiběhli k ní a tázali se, proč takový těžký kámen nese. Hraběnka jim objasnila s pláčem přísný rozkaz hraběte, že do rána musí všechny ty kameny odnésti na Kopeček. I přistoupil lid k ní a líbal její něžné ruce se slovy: „Vaše ruce a tělo není stvořeno pro takovou práci, ale my vykonáme to, co vám je poručeno!“

Za malou chvíli se rozneslo vše po celém kraji a lid spěchal, aby vykonal to, co poručeno nešťastné hraběnce. Hned všechen lid za svoji trpitelku přiložil ruce k dílu a na troskách tvrzi to vypadalo jako na mraveništi. Jedni bourali zbylé zdivo, druzí odnášeli a odváželi kamení, ba i děti nezahálely a pomáhaly. Měsíc tuto noc jasně svítil a byl svědkem, jak lid smáčel kámen potem, který bil i krví poznamenán.

Paní hraběnka stála a modlila se, vidouc to utrpení svých poddaných a tu velkou lásku, kterou k ní chovali.

A když první červánky vycházejícího slunce zvěstovaly nový den, odnášel lid poslední kamení na Kopeček, provázen svojí dobrotivou paní. Na Kopečku se tázala hraběnka shromážděného lidu, jak by se mohla odvděčit, na což se jí dostalo dopovědi:

„Pro vás, milá a dobrá paní, není žádná práce těžká. My pro vás vše učiníme – ale ten tam“ a pohrozili pěstmi směrem k zámku, „toho musí Bůh trestat za vás a za naše ubohé dcery, které jsme těžko vychovaly a on ukrutník je zničil“.

„Odpusťte mu, je to můj muž!“ prosila hraběnka. „Váš ukrutník a trýznitel a náš tyran!“ odpověděl jek jedněmi ústy lid. Hraběnka vystoupila na hromadu nanešeného kamení, kde poklekla, vztáhnula ruce k nebi a volala: „Bože, jsi-li tak mocný, slituj se nad ubohým lidem!“ Při těchto slovech poklekli všichni kolem. To byla první veřejná pobožnost na Kopečku. – Když pak hraběnka po pobožnosti sestupovala dolů, slíbila lidu, že bude prositi svého manžela, by dovolil postaviti na Kopečku kostelíček, aby jejich práce nebyla marná.

Toho dne lidi na robotě padali únavou a zámečtí drábové bili lid ještě nemilosrdněji, spílajíce mu při tom lenochů. Paní zámecká se však projížděla na svém bělouši a mírnila dráby od té surovosti.

Když došla zvěst k hraběti, co lid vykonal, smál se a liboval si, jak všechny potrestal. Paní hraběnka nyní chodívala velice často na Kopeček, kde strávila dlouhé chvíle na modlitbách, při čemž stále prosila Boha, aby vyslyšel její prosbu a dal vnuknutí hraběti na postavení kostelíčka, kde by pak teprve mohla své modlitby nerušeně konati i s milým svým lidem. Častokráte sama prosila svého manžela, aby dal svolení, ale odpovědí jí byl jen smích a potupa, kde hrabě zašel tak daleko, že se smíchej jí nabízel jejího milence jako zpovědníka, ačkoliv byla paní velice pobožná a cudná. Tak chodívala skoro každičký večer, odívajíc se ve své bílé roucho na Kopeček, kde na hromadě kamení vykonávala své modlitby. Lid říkal, že na Kopečku chodí bílá paní, třebaže každý dobře věděl, do ta bílá paní je.

Jednou stalo se, že hraběnka projížděla se krajem a na svém bílém koni, když spatřila, jak proti ní běží stařec a lomí rukama. Když doběhl k ní, padl na kolena a prosil:

„Paní drahá, paní milá, pomozte a zachraňte dceru moji od potupy!“

„Mluv! Co se stalo?“ tázala se hraběnka. „Drábové odvlekli moji nešťastnou dceru tam, do toho prokletého letohrádku, kde se dějí jen zlé věci a jedině vy můžete ji vysvoboditi a vyrvati z rukou těch vyvrhelů“.

Paní, vidouc zoufalost starce, smutně kývla hlavou a pobídla koně ke klusu směrem k Oboře. Když projížděla hlubokým lesem a blížila se k letohrádku, zaslechla hudbu a jásot.

Tedy sem chodívá můj choť za svými choutkami – a já neměla ani tušení, pravila si polohlasně a rychle seskočila z koně, a jak anděl bílá stála uprostřed radujícího se panstva.

„Hraběnka!“ zaznělo z úst rozvášněných a polo opilých. Okamžitě bylo po veselí. Jen malý okamžik stála hraběnka jako socha a místnost se bleskurychle očistila od hodujících, kteří se zbaběle rozutekli.

Z vedlejší však místnosti zaslechla hraběnka nářek a hrubý hlas svého chotě. Neváhajíc, přistoupila ke dveřím, které prudce otevřela.

„Pane hrabě, to jste vy?“ zvolala skoro přísně, když uviděla před sebou svého manžela. – „Nestydíte se, pohleďte, jak vypadáte, vy, který má býti lidu dobrým příkladem – pášete zlo“.

Hrabě se zarazil a zastyděl, když viděl před sebou státi svoji manželku, která ve své přísnosti byla ještě krásnější.

„Podívejte se jen na sebe, jak vypadáte, to jste hrabě?“, zvolala hraběnka. A vskutku, hrabě byl celý rozerván a poškrábán. Chtěl cosi namítati, když celou tuto scénu přerušil křik, který se ozval před letohrádkem. Šestnáctileté děvče, které bylo v hraběcím pokoji, použilo momentu, když hraběnka vstoupila a vyběhla. Před letohrádkem však zastihlo mladíka, který velice rozčilen se jí tázal: „Ublížil ti?“

„Odpusť mě!“ – prosilo děvče.

„Tobě nemám co odpouštět“, pravil. „Ale jeho zabiji, tebe pomstím!“ vykřikl.

„Pro Boha tě prosím, nedělej nic, je to pan hrabě, náš pán!“ držíc pevně mladíka, prosila dívka, neboť znala velice dobře jeho prudkou povahu. – Vždyť ze šatlavy utekl, když drábové se mu smáli, že jeho děvče odvedli do Obory, kde se bude s ní zámecký pán baviti, zatím co on musí býti v šatlavě. Vyrazil dveře šatlavy a potloukl oba dráby tak, že zůstali ležeti a sám utíkal k letohrádku. Uvězněn byl však jen proto, že osvobodil svoji starou matku, kterou v neděli ukazovali v kleci na náměstí jako čarodějnici.

Právě vycházela hraběnka z letohrádku se svým mužem, když mladím jej uzřel, a mocná zloba jej uchopila. Bez rozmýšlení skočil na hraběte, strhl jej k zemi, bil a kopal jej jako zběsilý. S hrůzou všichni trnuli, jak prostý robotník se dal strhnouti k tomu, že bil svého pána – pána panství a hraběte. Ale mladík neznal nic kolem sebe, jen svou oběť a pomstu. Mezitím přiběhli drábové a odtrhli mladíka od své oběti, který jen stále litoval, že se mu nepodařilo hraběte zabíti. Na tento čin platila šibenice, ale mladík to odpykal jen tím, že byl dán na vojnu.

Hraběnka poručila letohrádek zbořiti, aby to sídlo neřestí nepohoršovalo lid a nelákalo jejího manžela, ačkoli toho nebylo již více třeba, neboť pan hrabě od té doby stále postonával a choditi více nemohl.

Z pozůstatků slávy a radovánek v Oboře byla postavena později hájovna s pěknou verandou a velkým sálem v poschodí, kam pozdější pokolení hrabat se sjíždělo na svačiny, které hajná připravovala.

Před půl stoletím, právě na prvního máje, hájovna vyhořela, kde těžce nemocný hajný se svou rodinou pouze holé životy zachránili. Nyní na témže místě stojí nová hájovna, avšak postavená z cihel.

Když byl hrabě těžce nemocen, prosila znovu hraběnka, by dovolil postaviti na Kopečku kostelík, že ona se tam bude pak modliti s lidem a prositi Boha o jeho uzdravení. Tu hrabě říkával, že Bůh mu odpustit nemůže, protože se prohřešil velice proti lidu.

„Když uděláš dobrý skutek – Bůh i lid ti odpustí“, domlouvala mu hraběnka, neboť kdybys býval chodil více mezi lid, byl by jsi se přesvědčil, jak je dobrý a proto tě prosím, vyhov mě a jeho prosbě a přesvědčíš se, že na tě lid bude dlouho pamatovati“. Hrabě konečně svolil. Když hraběnka tuto novinu oznámila svému lidu, že z kamene, který tenkrát nosili, bude postavena kaple, ěli velkou radost a zase všichni přiložili ruce k dílu. Aby stavba byla pevná, z celého kraje se nosil tvaroh a vejce a každý rád tuto malou oběť přinesl.

Když měla započíti stavba, hraběnka pozvedla velký kámen, který políbila se slovy: „Nechť po mnoho století stojí zde kaple, pro upomínku na naší těžkou práci, ku cti a chvále Boží a já chrániti budu po všechen čas, co my těžko postavili. To jsou naše slzy, mozoly i krev. Až mne zde nebude, můj duch bude s vámi a děda tomu, kdo zneuctíti by chtěl naši těžkou práci!“ pak klekli všichni k modlitbě, majíce svou paní před sebou. Takovým způsobem a úctou započata stavba naší milé kapličky.

Hrabě se však nedožil, aby uviděl dílo toto zakončení, neboť jednoho dne přijel vůz, aby hraběte odvezl k věčnému spánku. Pak také neočekávaně opustila toto slzavé údolí paní hraběnka, aniž by jí bylo dopřáno choditi se modliti tam, kde si pro své zamilované místečko nechala poříditi na straně v kapli výklenek pro svoje modlitby.

Dlouho lid vzpomínal své dobré paní a babičky vyprávěli o ní svým vnoučatům. Po její smrti a zakončení stavby začal lid houfně navštěvovati kapli, ba i z okolí a tím vznikly první poutě ke kapličce.

 

Milé děti!

Vaši pradědové, aby kapličku ještě lépe okrášlili, vysázeli kolem lípy, které dnes vyrostly v mohutné stromy, aby poutníkům zpříjemnili odpočinek. Uchovejte, milé děti, tuto památku vašich praotců, mějte v úctě tu naši milou kapličku a vždy, když půjdete kolem, zbožně hleďte na posvátné to místo, kam i vaši předkové rádi chodili a někdy se i těžko loučili. Naše babička vodila nás, vnuky, za ruku a hladila stěny kaple. Říkala, že ji snad více neuvidí.

Bylo to 4. července roku 1903, kdy naposled rozloučila se s Kopečkem, aby svůj věčný spánek dřímala nedaleko něho, na milém našem hřbitově pod Kopečkem. Léta minula a v roce 1914 vypukla světová válka a na kapličku se skoro zapomnělo, protože muži a synové byli v boji a ženy se musely starati o živobytí.

Zvony však dobré duše uschovaly, aby nepadly na výrobu zbraní a nezabíjely lid! Dlouhá léta zde bylo smutno, neboť i poutě přestaly a jen ty mohutné stromy šeptaly si o tajích kapličky. Nic však netrvá věčně a tak se válka skončila, lid vrátil se do své milé osvobozené vlasti s jásotem. Kdo však se nevrátil má tam postavený malý hřbitůvek a svoje místečko, kam rád chodíval. Budiž jim země v cizině lehkou!

Zazněly zase naše zvonky, zbožné ruce se sepnuly k modlitbě, aby prosili Boha o věčný mír, aby naše zvonky věčně zvonili, neboť kdyby umlkly – pak běda nám.

Mějte rády, milé děti, to místo naše posvátné, které v lásce k bližnímu v potu, mozolu a krve vašich předků bylo postaveno a zároveň posvěceno. Kdyby osud vás snad jednou zavál do daleké ciziny, nikdy nezapomeňte na náš milý Kopeček a s úctou a láskou vzpomínejte, kde jste svá dětská léta strávili a uchovejte památku vašich otců.

Doslov

Toto je lidová pověst, která se předávala ústně z pokolení na pokolení. Autorka této pověsti první ji napsala, by se tato zachovala národu.

Musím podotknouti, že to s historií nemá nic společného a prosím, by se na výtvor tak ani nehledělo, jelikož v historii je přesně zaznamenáno, že hrabě, kterého zná tato pověst, byl velice dobrý, ale jen zaměněn jeho bratrem, který měl tenkráte sídlo v Pečkách. Stavba kapličky a rokem panujících na zámku se též neshoduje. Připouštím však, že ústním podáním z pokolení na pokolení přijímala tato lidová pověst různé formy, takže dnes se zachovala pro nás v této podobě.

Ale jako lidová pověst má svou cenu a bylo by zvláště škoda, kdyby zanikla úplně. Proto se autorka, aby předešla zhoršení její formy, rozhodla předložiti mi ji k tisku a tím samým zařaditi ji pevně do sbírek našich lidových pověstí a bájí, kam též patří.

J. Tulla

Čerpáno z publikace Anny Šárkové „Lidová pověst o založení svatojánské kaple na Kopečku v Kyšperku“

www.letohrad.eu

 

Tip na výlet: Vycházkový okruh „Poznej město Letohrad“ (4,5 km) – začátek trasy na náměstí – Městské muzeum (Napoleonovy saně, expozice sirkařství) – zámek a zámecký park (strašidelná jeskyně, empírový altán, voliéra s papoušky a výběh s klokany) – kaple sv. Jana Nepomuckého na Kopečku nad městem – Muchova vyhlídka na Kopečku – náměstí s kostelem sv. Václava – Muzeum řemesel – rodný dům otce Madeleine Albrightové v Tyršově ulici – kostel Nanebevzetí Panny Marie na Orlici – Tvrz Orlice.  www.info.letohrad.eu

 

Dokumenty

rop eu
nahoru